Pokrač. 89 - Jsou chvíle, Neúprosnost osudu ...

      ! Jsou chvíle, kdy jdeš a nebojíš se !!             ! Nebojíš se sebe ani budoucna !!     ! Jdeš, nikam neotáčíš hlavu,  ! !            ! Prostupují tě síly ze  jsoucna  ! !

Měl jsi být můj štít, má lásko.

Měl jsi být můj štít,

od něhož každý šíp odskočí.

Zatím, nechtíc, přidal ses k těm,

co pronikavěji než-li jiní útočí.

Byla jsem samá krev a rána.

Přišel jsi a rány jsi mi pofoukal.

Ještě se v jizvy změnit nestačily,

když mě znovu nůž bezcitnosti lidské ťal.

Neúprosnost osudu krutě sevřela mě

jako kletba, kterou já sama nezlomím.

Mám složit ruce v klín?

Mám plakat, osudu odevzdat se trpně?

Ne - po sobě nechat Hrubce šlapat,

ještě jim poděkovat -

to já, lidé, neumím . . .